"úryvek"-závěrečná kapitola 2/2

16. června 2008 v 21:01 | screamo |  Nikdo jiný kolem nás
jedná se o závěrečnou kapitolu, 5. verzi, předpokládáná verze dokončení :7, druhá část
Eileen měla plno práce. Chystala večeři pro Chastera s Victorem, chtěla udělat pro oba dva nějaký to pozdvižení, spíše začít jinak a řekla si, že pořádnou večeří s příjemnou atmosférou by to mohlo začít.
Lítala od dřezu ke sporáku, od sporáku ke skleničkám a opět k lince, poté do ledničky a k pultu, kuchyně byla v plném proudu. Zazvonil telefon.
"Miku, můžeš to prosim tě vzít?" zavolala na manžela ve shonu.
"Nemůžu, držim lustr!" zavolal její manžel zřejmě z obývacího pokoje.
Eileen si utřela ruce do utěrky a šla ke dveřím do kuchyně, kde na zdi telefon visel.
"Prosim?"
"Ahoj Eileen, to sem ti chtěla," ozval se hlas její matky, babičky Chastera, "volám skrz ten příští víkend, jestli teda přijedete na víkend nebo se nezdržíte, protože mi volala Margaret, jestli nechcem s Charlesem přijet k nim na oslavu jejich narozenin."
"Jo, mami, já na to úplně zapomněla. No, asi nepřijedeme, Eric má hodně práce a pochybuju, že by se Chasterovi chtělo. Necháme to když tak na ten další víkend?"
"Tak dobře. Tak zavolám zase zítra, ahoj."
"Ahoj," a zavěsila telefon. Chtěla jít zpět do kuchyně, ale v zápětí se ozval zvonek od vchodových dveří. Myslela, že je to Chaster s Victorem a tak jim chtěla říct, ať jdou ještě ven, že Chasterovi zavolá, až bude večeře hotová. Otevřela dveře, ale místo Chastera s Victorem tam stál policista. Eileen se zarazila.
"Ano?" zeptala se nejistě.
"Paní Bricková?" zeptal se
"Ano," přikývla Eileen se stejným výrazem.
"Já…," odmlčel se, " mohl bych jít dovnitř?"
"Stalo se snad něco?"
"Mohu jít prosím dovnitř?"
"Ale ano, prosím," řekl a pokynula policistovi. Zavedla ho do kuchyně, kde si vzala do ruky mísu s těstem a špachtlí ho zpracovávala.
"Já… neříká se mi to opravdu lehce, ale mám pro vás špatnou zprávu…"
Eileen nerozuměla. Položila mísu na linku a o zástěru si oprášila ruce. "Jakou zprávu?"
Policista se zhluboka nadechl, v rukou držel čepici. "Váš syn, Chaster, je mrtvý…"
Eileen v tu chvíli pocítila něco, co jí zadusilo v hrudi. Podivný pocit tepla a bodu zároveň, mozek jí naprosto zastavil a ona nemohla uvěřit, tomu, co řekla.
"Pr…pro..prosím?" řekla a začala se klepat.
"Nenechávejte mne to prosím říkat dvakrát…Je to pravda…"
Eileen v tu chvíli zakřičela a z očí jí vytryskly slzy.
"NE! NE! NE ! NE! NE! TO NENÍ PRAVDA! TO NEMŮŽE BÝT PRAVDA! PROSÍM NE!" začala křičet.
Do kuchyně přiběhl Eric a zeptal se, co se stalo. Uviděl Eileen na pokraji zhroucení, zničenou a ztýranou tou otřesnou zprávou.
"NÁŠ SYN, ERICU… NÁŠ SYN JE MRTVÝ!" řekla mu zalitá pláčem a vrhla se mu do náruče. Eric začal také plakat a bezduše hledět kolem.
"Jak… jak… jak zemřel?" zeptal se, i když mu ty slova vázla v krku.
Policista se opět nadechl. "Spáchal sebevraždu…"
Eric se ještě více ponořil do svého pláče a pevně sevřel ve své náruči svojí ženu.
"TO PŘECE NENÍ MOŽNÝ. KDE JE MŮJ SYN! KDE JE MŮJ SYN!" chytla policistu za paže a hroutila se mu před očima.
Policista začal také plakat. "Je ve všeobecné, ale…"
"Odvezte nás za naším synem, prosím," řekl Eric.
"Nechtějte, prosím, ne…Chaster se střelil do hlavy,"
"PROČ!" křičela nestále Eileen a poté se zhroutila na podlahu. Eric ji objal a oba dva plakali nad ztrátou svého jediného syna…
"Pani Eidmanová, já si nemyslím, že přestavba ateliéru ve 12. patře by byla nejvhodnější pro galerii," řekl slušně oblečený muž u stolu plného lidí. Všichni seděli v konferenční místnosti galerie, kde pracovala Victorova matka. Ta stála u velké tabule, kde byl nákres jakéhosi podlaží a vedle něj obrázek loga galerie. Měla na sobě šedivou sukni se šedivým sáčkem, pod ním bílou halenku s klopy.
"Proč myslíte, pane?" zeptala se vlídným tónem.
"Vaše dva ateliéry mají větší prognostiku než ateliér, o kterém mluvíte a proto si myslím, že by bylo nejvhodnější ho ponechat tam, kde je, jelikož lidé, kteří váš ateliér navštěvují se i občas pozastaví ve spodnějších patrech. Nechci tím.." v tu chvíli byl přerušen, jelikož do místnosti vstoupila sekretářka s omlouvám se při vstupu.
"Děje se něco?" zeptal se.
"Já… paní Eidmanová, mohla byste na chvíli, prosím?"
"O co se jedná?"
"Jde o vašeho syna, já…" a přistoupila k ní a cosi jí zašeptala. Victoria v tu chvíli nasadila vyplašený výraz, omluvila se a okamžitě místnost opustila.
O dva dny později…
Victor pomalu bolestivě otevíral oči. V tu chvíli se zapnul jeho sluch a on začal registrovat pípavý zvuk, který ho obklopoval. Začínal se probírat k sobě, ale nebyl při smyslu natolik, aby něco udělal. Pohledem viděl matně místnost plnou zařízení, hleděl na strop a hlava se mu motala. Nevěděl, kde je, co se děje.
Po chvíli se mu začalo dělat lépe a i pohled byl ostřejší, poznal, že leží v nemocničním posteli a že má na obličeji kyslíkovou masku a pocítil, že na rukou mnoho čipů a v levé ruce kapačku.
"Doktore, probouzí se!" uslyšel matně jemu známý hlas matky.
Otevřel úplně oči a už vnímal sice ne zrovna dvakrát nejlépe, ale tak, aby se trochu posunul nahoru po polštáři, jenže když to chtěl udělat, ucítil palčivou bolest v oblasti břicha. Zvedl peřinu a uviděl, že celý trup má zafačovaný a uprostřed jeho těla měl slabou krvavou skvrnu.
"Victore, drahoušku!" uslyšel hlas své matky a okamžitě se na ni podíval. Měla oči zalité pláčem a ihned ho objala. Rukou, v které neměl kapačku, ji také objal.
"Mami," řekl jenom s velkou úlevou.
Do místnosti přišel doktor a začal Victora prohlížet. Svítil mu baterkou do očí, díval se mu do krku a poté osahával jeho ránu.
"Měl si opravdu na mále, Victore," řekl mu a usmál se. Poté se otočil k jeho matce. "Nechám vás tu, bude v pořádku," a pohladil ji po paži. Poté odešel.
"Jsem tak ráda, že si přežil, Victore. Tak moc ráda. Ani nevíš, co sem za ty dva dny prožívala za hrůzu," řekla mu. Victor zbystřil. Měla neustále uplakaný výraz a její hlas se chvěl. Věděl, že byla velice rozrušená, ale nemohl si pomoci, cítil, že něco není v pořádku.
"Co se stalo po tom, co mě ten chlap střelil? Byl tu za mnou Chaster?" zeptal se. Jakmile vyslovil Chasterovo jméno, matčin výraz se změnil. Zesmutněl a náhle ukazoval, že nemá co říci.
"Mami, co se stalo?" zeptal se jí znovu.
Victoria se rozplakala a obličej vnořila do dlaně. Victor ji pohladil po zádech.
"Drahoušku. Teď bys měl odpočívat. Na všechno bude čas," řekla mu.
Nemohla…Bylo to pro ni až přespříliš těžké, oznámit mu, že jeho nejbližší je mrtvý, jelikož si myslel, že on zemřel.
"Mami. Říkala si dva dny. Spal sem dva dny, nechci odpočívat. Mohla by si prosím zavolat Chasterovi, ať ví, že sem už vzhůru? Chci ho vidět, prosím," žadonil.
Victoria to nemohla vydržet, bylo strašné poslouchat Victorovu nevědomost a jeho radostné očekávání, že řekne, že ano. Začala plakat ještě více. Victor začal být neklidný a stav jeho matky ho zneklidňoval stále více.
"Mami! Co se stalo? Stalo se něco Chasterovi?"
Victoria plakala a měla obličej neustále ponořen do dlaně. Poté hlavu zvedla a zhluboka se nadechla.
"Tak dobře," řekla ztěžka. Victor byl stále více zneklidněný a na matčině výrazu pochopil, že něco není určitě pořádku. Nevěděl proč, ale do očí se mu vkrádaly slzy.
Podívala se mu do očí a neustále plakala. Poté mu chytla ruce a hladila je.
"Zlatíčko, teď musíš bejt hodně silnej," začala. Victor začal plakat ještě více, ne moc, ale stačilo to k tomu, aby mu už slza stekla po tváři.
"Chaster…Chaster nás opustil…" řekla pomalu a velice bolestivě. Jen, co to dořekla, začala opět plakat.
Victor v tu chvíli nedokázal nic. Celý jeho svět se začal bořit, celý jeho život náhle ztratil pointu. Nevěřil, nedokázal a nechtěl uvěřit. Připadal si, jakoby dostal tisíc střel do těla, jakoby mu někdo dal obrovskou ránu do hlavy a on jenom přihlížel na to, jak se ztrácí kdesi v bolesti.
"Ma…mami….ne…ne….jak…co…ne…to přece ne" řikal v závalu bolestivých emocí.
"Myslel si, že si umřel. Zabil toho muže, co po tobě vystřelil a poté obrátil zbraň proti sobě…" řekla vysilujíc sama sebe.
"NE! NE! TO NENÍ MOŽNÝ! MAMI NEEEEE" začal křičet na celou nemocnici a zabořil se matce do objetí.
Oba dva se klepali, psychicky naprosto zničení a zasáhnuti ránou, která nikdy neodejde.
"Victore. Victore! Teď musíš být silný, miláčku!" říkala mu. Matka, která utišovala svého syna, který byl na pokraji zhroucení. Utišovala ho, ale sama plakala. Victor ji držel tak pevně, tak, jako snad ještě nikdy. Plakal, neustále plakal. Měl chuť vše zničit, za to, jaká je ironie. Jeho nejmilovanější láska si vzala život, protože si myslela, že on sám je mrtvý.
"Maminko. Proč?! Proč jen? Proč to udělal!? NEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEEE!" začal křičet ještě více, pln zloby a zármutku, jeho stav byl nulový, nebyl nikým, pouze lidskou ztrápenou troskou…
"Victore…" řekla a pohladila ho. Pevně ho svírala, svírala svého syna…
O týden později
Slunce pálilo na modré obloze, ale nikdo se z něj neradoval, jelikož nebyl důvod. Shluk lidí… všichni oblečeni ve smutečním. Stáli mlčky u vykopaného hrobu, ve kterém byla již uložena rakev s Chasterovým tělem…
Victor měl dříve hřbitovy rád, nalézal v nich klid a atmosféru, která jinde nepanovala. Nyní zde stál, v zástupu lidí, kteří dávali mrtvému poslední sbohem a poté dali také upřímnou soustrast jeho rodičům. Štěstí ho opustilo, stejně jako chuť do života. Náhle se i on ocitl u hrobu. Zastavil se a díval se na rakev. Tak moc si přál ještě jednou Chastera spatřit, ale věděl, že z příčiny jeho smrti by to ani nešlo. Plakal, neustále plakal a nepřestal od té doby, co mu jeho matka v nemocnici sdělila tu příšernou zprávu. Ještě se moc nedokázal pohybovat, rána pořád bolela, ale věděl, že pohřeb nemůže zmeškat.
V ruce držel černou růži. Zavřel oči a zavzpomínal :
Seděl s Chasterem na lavičce a pozorovali zapadající slunce. Celý den řešili nějak moc otázku smrti…
"Kdybych někdy umřel, hodíš mi do hrobu černou růži?" zeptal se Chaster.
"Proč?"
"Protože jiná růže nemůže ukázat smutek z toho, že někdo odešel…"
Zadíval se na růži. Políbil ji a poté ji jemně odhodil na hrob, v druhé ruce svíral hrst hlíny, kterou také na hrob hodil. Naposledy se s ním rozloučil…
Poté se ocitl tváří tvář jeho rodičů.
Když je spatřil, rozplakal se ještě více a pokleknul před nimi.
"Odpustíte mi někdy?"
Eileen s Ericem stáli vedle sebe, Eileen v Ericově náručí. Oba dva plakali a hleděli, jak před nimi Victor klečí.
"Victore, nemáme ti přeci co odpouštět," řekl Eric a Victora zvedl na nohy.
Pohlédli si do svých uplakaných výrazů. Rodiče ztratili syna, milovaný ztratil milovaného.
Eric Victora k sobě přitáhl a společně s Eileen se všichni tři objali. Neustále plakali…
"To je pro tebe, Victore," řekla Eileen a otevřela dlaň, ve které byl Chasterův přívěšek.
"Ne, to nemůžu. Bylo to Chasterovo, to patří přece vám…"
Eileen Victora pohladila po tváři. "On by to tak určitě chtěl… cítím, že se na nás někde dívá a že ví, že ho všichni milujeme…" a řetízek mu vložila do dlaně.
"Miloval jsem ho…" řekl Victor.
"To my víme. My také."řekl Eric
"A nikdy nepřestanu. Dokuď budou moje dny plynout, nepřestanu ho milovat…"
"Udělám nám něco k snědku," řekla Victoria, když přišli domů.
"Nemám hlad, promiň"
Victoria přišla k Victorovi a objala ho. "Dobře," pohladila ho po vlasech a odešla do kuchyně.
Victor sestoupil po schodech do sklepa, do sklepa, který byl jeho rájem a ateliérem. Stál vprostřed místnosti a rozhlížel se kolem.
Byl to jeho svět, místo, které bylo vždy jeho a kde panovala pouze jeho tvořivost. Na zdech, na zemi, na rámech visely jeho kresby, abstraktní představy jeho mysli a on neustále kroužil pohledy kolem. Místnost mu náhle přišla bez ducha, bez tvořivosti, beze smyslů po něčem, jelikož to něco bylo již pryč.
A náhle spatřil obraz, na kterém byl Chaster. Vzpomněl si, jak ho kreslil a jak se Chaster neustále vrtěl a dokola něco povídal a Victor už vyhrožoval, že s tím přestane, když toho nenechá. A poté si vzpomněl, co bylo potom…
Victor seděl na gauči a Chaster byl natažený vedle něho. Hlavou mu ležel v klíně a díval se mu do obličeje, nechával Victora hladit jeho tvář…
"Skočil sem do tvýho života hodně rychle, co?" zeptal se Chaster…
"Ne, neskočil. Nejsi pouhou součástí mého světa, ale stal si se jeho podstatou. Kdyby tebe nebylo, můj svět mne opustí a již nebude…" řekl Victor
"Nikdy tě neopustím…"řekl Chaster
Victor opět plakal a v uších mu zněla poslední slova- Nikdy tě neopustím…kdyby tebe nebylo, můj svět mne opustí a již nebude…
Náhle mu všechno to kolem něho připadalo tak nostalgické a tak deprimující.
Začal plakat, opět tak silně, že byl na pokraji sil. Zběsile začal strhávat vše, co mu přišlo pod ruku. Běhal kolem a plakal, křičel nad nespravedlností osudu, na břiše se mu objevila krvavá rána z prudkých pohybů, ale bylo mu to jedno. A když už bylo vše potrháno, zničeno, ušlapáno, zbyl Chasterův obraz. Vzal ho do rukou a padl na kolena. Přitiskl obraz k sobě a zhroutil se na podlahu, kde se utápěl nejen v žalu, ale nad svojí opuštěností…
Učinil tak, jak řekl. S Chasterovo ztrátou zničil i svůj svět, který bez něj už neměl podstatu a nic neznamenal.
Zadíval se do obrazu.
"Už nikdy…nikdy nebude nikdo jiný…nikdo jiný kolem nás!" dal obrazu pusu a opět se zhroutil na zem, kde tiše plakal, i když věděl, že jeho nejmilovanějšího mu už nikdo a nic nikdy nevrátí…
copyright (c) www.screamo.blog.cz
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama